Část 1
Dějiny Země podle Slovansko-árijských Véd
Než se podíváme na to, jak počítat čas, podívejme se, co mu podle staré tradice předcházelo – řada dávných letopočtů, epoch a příchodů rodů, od nichž se dodnes odvozuje Léto Slovansko-árijského kalendáře.
Epochy Svarogova dne
Postavení Slunce na obloze se určuje podle rovnodenností – ve kterém Čertogu se Slunce nachází 22. března, resp. 22. září. Protože Slované-Árijci rozeznávají na nebi 16, nikoli 12 znamení, trvá jedna zvěrokruhová epocha 1 620 let (25 920 ÷ 16), nikoli 2 160 let jako v západní astrologii. Bod podzimní rovnodennosti tak každých 1 620 let přechází do dalšího Čertogu:
| # | Čertog / epocha | Bůh ochránce | Datace | Fáze dne |
|---|
Řádek zvýrazněný tučně (Vlk / Bílý pes, bůh Veles, 2012–3632 n. l.) odpovídá epoše, v níž se podle kalendáře právě nacházíme – „ránu“ po nejtemnější epoše Lišky.
Epocha Lišky (392 – 2012 n. l.)
Od roku 10 948 př. n. l., s epochou Panny, začal „galaktický večer“ a vědomí lidstva se počalo „ukládat ke spánku“ – provázela ho velká potopa, jež zahubila Atlantidu a téměř veškeré obyvatelstvo (o katastrofě vypráví přes sto legend různých národů; američtí indiáni od ní dodnes počítají svůj kalendář, nyní udávající rok 13 653). Od roku 4468 př. n. l., epochy Finista, nastala „galaktická noc“ Svarogova, trvající dodnes.
Roku 392 n. l. nastala epocha Lišky pod ochranou bohyně Mareny – doba rozkvětu lži a klamu (jejím symbolem je kříž), nejtemnější čas, jaký vždy nastává těsně před úsvitem. „Kniha moudrosti Peruna“ na tuto dobu předem varovala; podle indických pramenů má toto těžké období trvat 900 let, podle jiných pramenů 7 kruhů života (1 008 let od christianizace Rusi po dnešek).
Počátek Světlých časů, tedy úsvitu, měl podle kalendáře nastat v Posvátné Létě 7521 od S.M.Z.CH., tedy roku 2012 n. l. – shodou okolností stejné datum, jímž končí i kalendář mayský. Následovat má epocha Vlka, „hygienika přírody“, pod ochranou boha Velese, v níž se – jak předpovídají staré texty – očekává zásadní proměna, možná spojená s rozsáhlým konfliktem či přírodním kataklyzmatem; poctiví lidé však mají být Světlými Bohy včas varováni a ochráněni.
Letopočty a dávné události
Slovansko-árijská tradice zná několik souběžných letopočtů, odvozených od význačných dávných událostí. Nejnovější z nich, „od Stvoření světa ve Hvězdném chrámu“, dnes udává Léto 7534.
Léto ~1,5 miliardy (od příletu první vajtmary Velké Rasy na Midgard)
Přibližně před 1,5 miliardami let došlo k nouzovému přistání na Midgardu kvůli poruše „nebeského vozu“. Naši předkové poté osídlili Daárii a přicházeli ze Zemí v souhvězdích Malého a Velkého vozu, Lva, Labutě a Kassiopeji – lišili se barvou očí podle spektra světla svých rodných sluncí: stříbroocí Da'Arijci, zelenoocí chArijci, modroocí Svjatorusové a ohniví (jantaroocí) Raséni. Přistáli v 18 (19) hodin na kontinentu Daárie na Ruském severu, v čase, kdy tam díky poloze na pólu vládl věčný den.
Přibližně před 1,5 miliardami let došlo k nouzovému přistání na Midgardu kvůli poruše „nebeského vozu“. Naši Předkové poté osídlili Daárii (Dar Árijcům – od Bohů), přicházejíce ze Zemí ležících v souhvězdích Malého a Velkého vozu, Lva, Labutě a Kasiopeje. Navzájem se lišili barvou duhovky, závislou na spektru světla jejich rodných sluncí: stříbrooké (šedooké) – Da'Arijci, zelenoocí – chArijci, modroocí – Světorusové, ohniví (k'árijoocí) – Raseni. Da'Arijci mají vlastnosti vůdců-válečníků. ChArijci mají vlastnosti věštců-kněží. Světorusové mají vlastnosti řemeslníků a vynálezců. Raseni jsou velmi společenští a komunikativní.
Naši Předkové přistáli na Midgard-Zemi v 18:00 (19:00) hodin (dnešního počítání, respektive 15:144,1024 podle starého) na kontinentu Daárie, ležícím na Ruském severu (Se Věra – Ruský sever, tedy severní pól). Tento čas byl vybrán jako počátek počítání zejména proto, že tehdy vládl neustálý den a noc nenastávala, neboť na severním pólu Jarilo-Slunce svítilo nepřetržitě – panoval věčný den, o čemž se píše i ve Skazech (4. svazek Slovansko-árijských Véd): Jarilo-Slunce prý nechtělo zapadnout k odpočinku, aby mohlo neustále pozorovat dobré skutky Rasičů. Naši Předkové si tuto Tradici v původní podobě přenesli skrz Kruhy Časů.
To, že jsme „mimozemšťané“, dokládá i pevnost našich kostí, jež činí 0,8, zatímco téměř u všech zvířat se pohybuje od 1,0 do 1,2 – kromě těch, které byly na Midgard dovezeny, například koček. Dítě při narození křičí proto, že tlak je zde vyšší než v galaktické pravlasti, a dítě proto potřebuje více času, aby se tomuto tlaku přizpůsobilo a naučilo se držet hlavičku, lézt a chodit. Místní živočichové se naproti tomu prakticky ihned v prvních hodinách postaví na nohy a pohybují se po vlastních končetinách. Proto Předkové odedávna rodili do vody, aby se dítěti usnadnila adaptace na nový svět. Uzavře-li se člověk do temného prostoru, přejde na 36 a 48hodinový režim místo 24hodinového, zatímco místní zvířata svůj obvyklý 24hodinový režim nemění.
Léto 957534 (od Času objevení Bohů)
Nejstarší z uváděných letopočtů, sahající téměř milion let do minulosti.
Léto 604400 (od Času Tří Sluncí)
Jeden z nejstarších slovansko-árijských kalendářů Midgard-Země. Připomíná události staré přes 600 000 let, kdy se při oběhu kolem středu galaxie naše soustava přiblížila ke dvěma dalším – na obloze se tehdy objevila ještě dvě obří Slunce, stříbrné a zelené, co do velikosti srovnatelná s naším Jarilem-Sluncem.
Toto je jeden z nejstarších slovansko-árijských kalendářů Midgard-Země. Připomíná události staré více než 600 000 let, kdy se v důsledku oběhu kolem středu naší galaxie přiblížila naše sluneční soustava ke dvěma dalším slunečním soustavám. V důsledku tohoto přiblížení bylo na obloze možné pozorovat ještě dvě obří Slunce, stříbřité a zelené barvy, jež byla při pohledu z Midgard-Země svou velikostí rovna viditelnému kotouči našeho Jarila-Slunce.
Léto 460544 (od Času Dary)
Příchod Da'Arijců na vajtmarách (nebeských vozech) na Midgard ze soustavy Zimun (Nebeská kráva, Malý vůz), jejich Slunce se jmenuje Tara (Polárka) – stříbroocí, vlasy světle plavé, výška 175–390 cm. Patří k nim sibiřští Rusiči, severozápadní Germáni, Dánové, Nizozemci, Vlámové, Lotyši a Litevci.
Příchod Da'Arijců na vajtmarách (nebeských vozech) na Midgard ze Hvězdné soustavy Zimun – Nebeské krávy (Malý vůz); jejich Slunce se jmenuje Tara (Polárka) – barva duhovky stříbrošedá, barva vlasů světle plavá až téměř bílá, 1. krevní skupina, výška od 175 cm do 390 cm. Patří k nim: sibiřští Rusiči (tobolští Tataři), severozápadní Germáni, Rasiči (Jugorští a Lukomorští), Dánové, Nizozemci, Vlámové, Lačalové, Lotyši (Latové), Rivové (Litevci a Litované), Estonci a další.
Oba árijské rody (Da'Arijci a chArijci) se dříve setkávali se zástupci Pekelného světa a měli o nich na genetické úrovni určité povědomí i praktickou zkušenost s vedením války proti nim (měli informační genetické očkování proti zlu). Slovanské rody (Svjatorusové a Raseni) neměly před příchodem na Midgard se silami Pekla žádné zkušenosti ani odpovídající praktickou zkušenost v boji s nedokonalostí, a proto neměly náležité povědomí o zlu. Dodnes se proto mnozí z našeho lidu nacházejí v galaktickém spánku, doufají a slepě věří „našemu“ vedení, jež se z velké části skládá ze sil Pekla. „Braňte Rody Rasenů a Svjatorusů před cizími nepřáteli, kteří přicházejí do vašich zemí se zlým úmyslem a se zbraní“ – Bůh Perun.
Léto 273920 (od Času h'Arra)
Příchod chArijců z Čertogu Finista (souhvězdí Orionu) – zelenoocí árijský rod, vysocí 180–360 cm. Patří k nim Východní Rusové, Severovýchodní Prusové, Skandinávci, Anglosasové, Normani, Galové a Islanďané.
Příchod chArijců z Čertogu Finista Jasného Sokola (Ororoga), po dnešnu souhvězdí Orionu. Tento árijský rod Svaté Rasy vypadal takto: duhovka zelená podle barvy jejich Slunce-Rady, krevní skupina 1., zřídka 2. Výška od 180 do 360 cm. Vlasy plavé a světle plavé. Patří k nim: Východní Rusové, Severovýchodní Prusové (Pomořanští Rusové), Skandinávci (Suomové, Švédové, Rodeové), Anglosasové, Normani (Murmani), Galové, Islanďané (bělovodští Rusiči), národ Svatých Rysičů.
Léto 211712 (od Času Svaga)
Příchod Svjatorusů z Čertogu Labutě (Velkého vozu) a osídlení provincie Svaga v Daárii. Nazývali se Sva-Ga („sva“ – záře, „ga“ – pohyb) – modroocí Slované vysocí 175–300 cm. Do tohoto rodu patří Severní Rusové, Bělorusové, Borusové, Poláné, Srbové, Chorvaté, Irové, Skoti aj.; jejich pravlastí byla Země Ruta v Čertogu Labutě u Slunce Arkolny.
Příchod Svjatorusů z Čertogu Labutě (Velkého vozu) a osídlení provincie Svaga v Daárii. Nazývali se Sva-Ga (sva – záře, ga – postup) – byli to modroocí Slované. Výška 175 až 300 cm (nižší v porovnání s árijskými Rody). Krevní skupina 1 a 2. Vlasy od bílé po světle plavou. Barva očí od nebeské po modrou. K tomuto rodu patří národy: Severní Rusové, Bělorusové, Borusové (Božští Rusové ze Země Borussie v SRN), Červonorusové (v Polsku), Poľané, Východní Prusové, Stříbrní Rusové (Srbové), Chorvati, Irové, Skotové, Asyřané (Ásové z Iriji), Makedonci a další. Jejich pravlastí je Země Ruta v Čertogu Labutě soustavy Slunce-Arkolny.
Léto 185792 (od Času Tule)
Příchod Rasenů a osídlení provincie Tule (Tul – oheň) v Daárii, rozdělené čtyřmi řekami do čtyř provincií (Svaga, Charra, Rae a Tule). Ve městě Tule sídlili řemeslníci vyrábějící nástroje a mechanismy vč. magických krystalů – odtud i jméno pozdějšího mystického řádu Thule v Německu, odkazujícího se na tuto legendární severní zemi hojnosti.
Příchod Rasenů a osídlení provincie Tule (Tul – oheň) v Daárii. Daárie byla rozdělena čtyřmi řekami do čtyř provincií: Svaga, Charra, Raje (?) a Tule, kde se nacházelo i město Tule, město řemeslníků, zásobující všechny potřebnými nástroji, mechanismy a dalším vybavením. Podle podání se tam vyráběly nástroje schopné měnit svět, aniž by škodily okolní přírodě, jako například magické krystaly. Proto i mystický řád v Německu dostal jméno Thule – jako předobraz oné nádhery a blahobytu, jaké panovaly v Severní Daárii.
Tento slovanský Rod Tule přišel ze Soustavy Slunce Daždboga (Zlaté) ze Země Ingard, jejíž doba oběhu činí 576 dní, a nazývali se vnuky Daždbogovými. Toto Slunce se nachází v Čertogu Rasa – Bílého Levharta neboli Parduse. Jejich výška se pohybovala od 175 cm do 285 cm. Oči hnědé (ohnivé, odtud Tul – oheň) i světle hnědé (žluté). Vlasy tmavě plavé. Rasenům se říká také Rosové. Patří k nim národy: Západní Rosové, Rysiči (oči jako rys), Italové, Etruskové (rusky znějící etnikum), Dákové (Dakové neboli Moldavané), Samařané, Polezgové, Syřané, Thrákové, Frankové, Gótové, Albánci, Avaři a další.
Léto 165056 (od Času Tary)
Odkazuje na dobu, kdy Midgard-Zemi navštívila bohyně Tara a přivezla semena posvátných stromů, jimiž osázela lesy – dodnes je uctívána jako ochránkyně stromů dávajících sílu, a Polárka nese u Slovansko-Árijců dodnes její jméno. Ve stejné době přišel i Daždbog – bůh Tarch Perunovič, syn boha Peruna, který předal potomkům devět Santií (posvátných knih) zapsaných starými runami. Tarch a Tara jsou sourozenci a ochránci území Tarchtarie (později Tartarie/Tatarie) – od Uralu po Tichý oceán.
Toto počítání se odvíjí od doby, kdy Midgard-Zemi navštívila Bohyně Tara. Přivezla s sebou semena Posvátných stromů a kromě dosavadní flóry ještě osázela lesy. Proto je Tara dodnes uctívána jako ochránkyně stromů dávajících sílu. Polárka se u Slovansko-Árijců dodnes nazývá Tara, na počest krásné Bohyně Tary.
Na Midgard-Zemi rovněž přicházel Daždbog – Bůh Tarch Perunovič, syn Boha Peruna. Bůh, strážce dávné Veliké Moudrosti, jenž dal potomkům Nebeského Rodu devět Sanktijí (Posvátných knih). Tyto Sanktije byly zapsány dávnými Runami a obsahovaly Posvátné Dávné Vědy, Přikázání Tarcha Perunoviče a jeho naučení. Sanktije jsou desky ze vzácného kovu, na nichž jsou vyryty dávné chárijské runy. Desky jsou spojeny třemi kruhy, symbolizujícími tři Světy: Jav (Svět Lidí), Nav (Svět Duchů a Duší Předků) a Prav (Světlý Svět slovansko-árijských Bohů, jejž Slované-Árijci pravoslavují – proto jsou pravoslavní). Všichni obyvatelé v různých Světech (v Galaxiích, Hvězdných soustavách) i na Zemích, kde žijí příslušníci našich Dávných Rodů, žijí podle Dávné Moudrosti, Rodových Základů a Pravidel, jichž se Rody drží. Tara je Tarchova mladší sestřička. Tarchtárie (Tartárie, Tatárie) – území od Uralu po Tichý oceán a od Severního ledového oceánu po Střední Indii, jemuž jsou ochránci Bohové Tarch a Tara, děti Boha Peruna. Naši Předkové říkávali cizincům: „...jsme děti Tarcha a Tary...“ Tarchtárie se později stala Tartárií, a lid biblických národů, jimž činilo potíže vyslovit hlásku „r“, ji nazýval Tatárií.
Léto 153392 (od Assa Dei)
Assa znamená „Bitva bohů“ – rozsáhlý konflikt, jenž se odehrál napříč Světy Jav, Nav i Prav a jehož se účastnili nejen lidé, ale i Bohové. Před osídlením Midgardu žily rody Svaté Rasy nejprve na Zemi Svaroga (Deje), poté na Zemi Orije (Marsu). Po Assa Dei řada lidí „temné pleti“, kteří přišli o svou planetu, poprosila o azyl na Midgardu a předkové jim vyhradili klimaticky podobné oblasti; kvůli jejich adaptaci pak přitáhli Lunu Fattu z páté oběžné dráhy a zavedli ji kolem Midgardu s periodou 13 dní.
Assa – Bitva Bohů. Doba udávaná v tomto letopočtu nás dělí od války, jež probíhala ve Svarze nejen ve Světě Javi, ale i ve vícerozměrných Světech Slavi a Pravi. Této bitvy se neúčastnili jen lidé, ale i Legové, Arlegové a Bohové. Ve Světě lidí bojovali proti Slovanům a Árijcům Šedí (Kosčejové), a po jejich boku černokožci (lidé s pletí barvy tmy). Než se Rody Svaté Rasy usídlily na Midgard-Zemi, osídlily nejprve Zemi Svaroga (Deju), poté se přesídlily na Zemi Orije (Mars). Vše ve Světě se odvíjí po příslušné spirále vývoje a stáčení. Potomci Nebeského Rodu museli po mnoho set tisíciletí vést Velikou Asu (bitvu) se Silami Světa Tmy, jež do života našich praotců vnášely nesoulad a lstí a křivdou se snažily proniknout na Midgard-Zemi, jako předtím pronikly na Lunu Ljuticii Země Svaroga (Deje) a odtud Deju napadly. Žreci však díky síle krystalů stihli Deju přenést do jiného světa. Přitom se během zhroucení časových struktur úder, mířící na Deju, odrazil a roztrhl Lunu Ljuticii. Na tomto místě se dnes nachází pás asteroidů, obíhající po 5. dráze za Zemí Orije (Marsem). Druhá Luna Deje, Fatta (Faeton), přežila.
Následkem mohutného výbuchu byla z tehdy osídlené Země Orije strhnuta část atmosféry, a slovansko-árijské rody ji poté opustily; část z nich se přestěhovala na Midgard (tzv. Děti Orije). Po skončení Assy Dei mnozí lidé s pletí barvy tmy, kteří přišli o svou Zemi a nacházeli se ve vesmíru na hvězdných lodích, poprosili o milost a povolení přistát na Midgardu. Naši Předkové jim to dovolili a vyhradili jim území klimaticky podobná jejich domovině, a aby se lépe přizpůsobili záření Midgard-Země, přitáhli Lunu Fattu z 5. dráhy a uvedli ji do oběhu kolem Midgardu s periodou 13 dní.
Léto 143016 (od období Tří Lun)
Období, kdy kolem Midgard-Země obíhaly tři Luny: Lela (malá, oběh 7 dní), Fatta (střední, oběh 13 dní) a Měsíc (velká, oběh 29,5 dne). Lela a Měsíc byly Midgardu vlastní odjakživa, Fatta byla přitažena ze Země Deje. Doklady o této době se dochovaly v mýtech a legendách řady národů.
Toto je období, kdy kolem Midgard-Země obíhaly tři Luny: Lela, Fatta a Měsíc. Lela – malá Luna s dobou oběhu 7 dní, Fatta – střední Luna s dobou oběhu 13 dní a Měsíc – velká Luna s dobou oběhu 29,5 dne. Dvě z těchto Lun, Lela a Měsíc, byly Midgard-Zemi vlastní odjakživa, zatímco Fattu sem přitáhli ze Země Deje. Doklady o oné době se dochovaly v mýtech a legendách nejrůznějších národů.
Léto 111832 (od Velkého stěhování z Daárie)
Daárie – kontinent na severním pólu Midgard-Země, kde naši předkové dlouho žili po osídlení planety. Kontinent zanikl při potopě způsobené vodami a úlomky zaniklé malé Luny Lely; jeho obrysy se dochovaly na jedné z pyramid v Gíze (mapu roku 1595 vydal Rudolf, syn Gerarda Mercatora). Zánik předpověděl volchv jménem Spas, a tak se slovansko-árijské národy začaly stěhovat přes Rifejské hory (Ural) do oblasti ostrova Bujan (Západosibiřská vysočina). Po 16letém přesunu byl založen svátek Paschet („Cestou As kráčeli“) – dodnes připomínaný barvením a bitím vajec: rozbité vejce symbolizuje zaniklou Lunu Lelu, celé vejce boha Tarcha (Daždboga).
Daárie – kontinent na severním pólu Midgard-Země, kde naši Předkové po osídlení Midgard-Země dlouho žili. Tento kontinent se potopil následkem potopy způsobené vodami a úlomky zaniklé malé Luny Lely. Vypovídají o tom i Sanktije Vědy Peruna: „...Tito Kosčejové, vládci Šedých, zahynuli spolu s Lunou v její polovině... Ale Midgard zaplatil za svobodu Daárií, ukrytou Velkou Potopou... Vody Luny tuto Potopu způsobily, na Zemi z Nebes dopadly duhou, neboť se Luna rozlomila na kusy a s vojskem Svarožičů sestoupila na Midgard...“ Vyobrazení obrysů kontinentu Daárie se dochovalo na stěně jedné z pyramid v Gíze. Roku 1595 tuto mapu vydal Rudolf, syn Gerarda Mercatora. Zánik kontinentu a katastrofu předpověděl volchv jménem Spas, a proto se slovansko-árijské národy začaly stěhovat přes šíji vytvořenou Rifejskými horami (Ural) do oblasti ostrova Bujan (Západosibiřská vysočina). Po šestnáctiletém přechodu z Daárie do Rasénie a po potopě, jež následovala, byl založen svátek PASCHEŤ (zkratka slov „Путём Асы Ходяше Этим“ – „Cestou As kráčeli tudy“). Vzniklá tradice barvit vajíčka a tlouci je o sebe symbolizovala: rozbité vejce – symbol zaniklé Luny Lely, celé vejce – Tarcha (Daždboga), jenž zničil Lunu i s Kosčeji, kteří na ní přebývali a chystali se zničit Midgard.
Léto 106804 (od Založení Asgardu Irijského)
Asgard znamená „Město bohů“ (Ás – bůh vtělený v lidském těle; zmiňuje ho i severská Sága o Inglinzích), přídomek „Irijský“ odkazuje na řeku Irij Tišajší (dnešní Irtyš). Asgardů bylo celkem čtyři; ten Daárijský na severním pólu zanikl spolu se zánikem Daárie, později vznikly Asgard Sagdijský (u dnešního Ašchabadu) a Asgard Svintiodský (Uppsala). Zříceniny Asgardu Irijského, zničeného džungarskými nájezdy roku 1530 n. l., objevil kartograf Petra I. Remizov – na jeho místě později vznikla Omská pevnost, dnešní Omsk.
Ve staroslověnštině znamená slovo Ás Boha vtěleného do lidského těla. Naši Předkové se nazývali Ásy a jejich zemi se říkalo Ásie (zmiňuje ji i staroseverský epos „Sága o Inglinzích“). Asgard znamená „Město bohů“. Přídomek „Irijský“ pochází od řeky Irij Tišajší (zkráceně Irtiš neboli Irtyš). Celkem existovaly čtyři Asgardy. Asgard Daárijský, ležící na severním pólu, zanikl (potopil se) společně se zánikem Severního kontinentu – Daárie. Později byly postaveny Asgard Sagdijský (v oblasti dnešního Ašchabadu) a Asgard Svintiodský (město Uppsala v Norsku). Zříceniny Dávného Asgardu Irijského, zničeného vojskem Džungarů roku 1530 n. l., objevil kartograf Petra I. Remizov, a na tomto místě byla poté postavena Omská pevnost (dnešní město Omsk).
Léto 44570 (od Stvoření Velkého kola Rasenie)
Velké kolo, tedy sjednocení slovansko-árijských rodů ke společnému soužití. Osidlování Midgardu probíhalo v několika vlnách (Daárie, příchod „dětí Areje“ ze Země Areje/Marsu, z Indgardu aj.) – všechny tyto rody tvoří jedinou Rasu, zatímco Rasenie je území, na němž se usadily. Starší rodů se sešli a stvořili Velké kolo, aby žili a tvořili společně.
Veliké kolo, tedy Veliký kruh, znamená sjednocení slovansko-árijských Rodů ke společnému soužití. Osidlování Midgardu probíhalo v několika etapách. V první etapě byla osídlena Daárie. Poté, v dobách Veliké Asy, se přistěhovaly „děti Areje“ ze Země Areje (Marsu). Docházelo i ke stěhování z Indgardu a dalších míst. Usazovali se na různých místech, ale všichni tvoří jedinou RASU, zatímco Rasénie je území, po němž se rozšířili. Starší Rodů se sešli a stvořili Veliký kruh, aby spolu žili a společně tvořili.
Léto 40030 (od 3. příchodu Vajtmany Peruna)
Před více než 40 tisíci lety sestoupil potřetí bůh Perun na nebeském voze (vajtmaně) na Midgard, tentokrát ze Země Uraj z Čertogu Orla – událost, jež se traduje i v národním symbolu Mexika (orel požírající hada). Vajtmana přistála u Asgardu v sibiřském Bělovodí, kde po devět dní kněží a bojovníci Svaté Rasy naslouchali Perunově moudrosti, zapsané volchvy na zlaté desky (santie).
O něco více než před 40 tisíci lety sestoupil potřetí jeden z Vyšních slovansko-árijských Bohů, Perun, na velkém nebeském voze – vajtmaně – na Midgard. Přišel k nám ze Země Uraj z Čertogu Orla. Tato událost se přenesla i do národního symbolu Mexika: orel požírající hada – obraz z proroctví, jež hlásalo, že právě na takovém místě má být založen nový domov. Právě v roce 2012 podle jejich proroctví končí jejich kalendář a má přiletět vajtmara. A dojde k vítězství Světla nad tmou (orel zvítězí nad hadem). Také aztécká legenda vypráví, že jejich předkové přišli ze severu, z místa zvaného Aztlán (tedy Atlaň, Atlantida), a vedl je bůh Huitzilopochtli (což znamená „kolibřík levé strany“, „kolibřík-levák“).
Perunova vajtmana přistála poblíž Asgardu (Města bohů) v sibiřském Bělovodí. Po devět dní se žreci a bojovníci Svaté Rasy stýkali s Perunem. Ten jim pověděl Moudrost ze Světa Pravi, kterou volchvové zapsali na Perunovy sanktie (zlaté desky). (Bohové přebývají ve vícerozměrných Světech Pravi. Svět Pravdy má například 65 536 na 2048. mocninu prostorových dimenzí. Bohové jsou ale vícerozměrné bytosti a do Světa Javi – čtyřrozměrného prostoru, Světa Lidí – přicházejí pravidelně v podobě obvyklé pro lidi, tedy v lidské podobě.)
Léto 13034 (od Velkého ochlazení)
Počátek počítání od Velkého ochlazení, spojeného s katastrofou – pádem úlomků rozbité Luny Fatty do Tichého oceánu. Fatta předtím obíhala kolem Midgardu s periodou 13 dnů. Během stěhování po zániku Luny Lely dorazil chArijský rod až k Atlantskému oceánu a na jednom z ostrovů založil zemi Antů (Antlaň, řecky Atlantis). Část Antů však porušila zákony čistoty rodu, zpychla a začala zneužívat sílu živlů Midgard-Země – při experimentech s krystaly síly tak náhodou zničila Lunu Fattu.
Obrovský úlomek dopadl na západní kontinent (Ameriku), čímž se náklon zemské osy změnil o 36° a proměnily se obrysy pevnin – událost popisují nezávisle na sobě i staré čínské texty i mayské památky. Obří vlna třikrát obeplula Zemi a zahubila Antlaň i další ostrovy; zvýšená sopečná činnost pak přispěla k Velkému ochlazení a zalednění. Odtud i slovo „fatální“ a nešťastné číslo 13 (počet dní oběhu Fatty).
Toto letopočítání se odvíjí od Velkého ochlazení, spojeného s katastrofou – dopadem úlomků zničené Luny Fatty do Tichého oceánu na Midgardu. Fatta předtím obíhala kolem Midgardu (v rovníkové rovině) s dobou oběhu 13 dní.
V Sanktijích Vědy Peruna se praví: „...těžké časy přinese proud Řeky Času na Svatou Zemi Velké Rasy... A na této zemi zůstanou jen Žreci-Strážci Dávného Poznání a Skryté Moudrosti... Neboť lidé použijí Sílu živlů Midgard-Země a zničí malou Lunu i svůj krásný Svět... A tehdy se otočí Svarogův kruh (posune se zemská osa) a lidské Duše se zděsí...“ Tuto událost předpověděl Perun během své třetí návštěvy Midgard-Země.
V dobách Velkého stěhování, po zániku Luny Lely, dorazil chArijský Rod pod vedením Velkého Vůdce Anta až k Západnímu (Atlantskému) oceánu a pomocí vajtman se přepravil na ostrov v tomto oceánu, kde žili bezvousí lidé s pletí barvy plamene Posvátného Ohně (červenokožci). Na této zemi Velký Vůdce postavil Kapiště (chrám) Trojzubce Boha Moří a Oceánů (Boha Nija), jenž ochraňoval lidi před Silami Zla. Ostrov se začal nazývat Zemí Antů neboli Antlaň (starořecky Atlantis, tedy Atlantida).
Rozvoj kultury v Zemi Antů se však dostal do slepé uličky. Část Antů, porušivši Zákony čistoty Rodu a Krve, se smísila s červenokožými lidmi. Velký blahobyt zatemnil hlavy vůdců a žreců pocházejících ze smíšených rodin. Lenost a touha po cizím zastřely jejich rozum. Začali lhát Bohům i lidem, žít podle vlastních zákonů, porušovat Odkazy Moudrých Prapředků a Zákony Boha-Prapředka Jediného. A začali využívat Sílu Živlů Midgard-Země k dosažení vlastních cílů. V bitvě mezi lidmi Bílé Rasy a žreci Antlaně, kteří při experimentech s Krystaly Síly (jimiž lze měnit torzní pole, jádra Lun i Zemí) náhodou zničili Lunu Fattu.
Při zničení Fatty se obrovský úlomek zaryl do Země v oblasti západního kontinentu (Ameriky), v jehož důsledku se náklon zemské osy změnil o 36 stupňů a proměnily se obrysy kontinentů. V řadě dávných textů je tento proces popsán jako změna náklonu nebe vůči zemi. Například ve starém čínském pojednání „Chuajnan-c'“ se píše: „Nebe se naklonilo na severozápad, Slunce, Luna a hvězdy se přesunuly.“ Zemská osa nabyla kroužení po elipse podobné vlčku, jež dnešní vědci nazývají „periodou precese“. Jarilo-Slunce začalo procházet jinými Nebeskými Čertogy na Svarogově kruhu. Na stěně jedné z mayských pyramid v Americe je nápis „Malá Luna se roztříštila“. Čínské pojednání „Chuajnan-c'“ tuto událost popisuje takto: „Nebeská klenba se rozlomila, pozemské kraje se roztrhly. Nebe se naklonilo na severozápad. Slunce a hvězdy se přesunuly. Země na jihovýchodě zůstala neúplná, a proto se tam vody a bahno vyřítily... V oněch dávných dobách se zhroutily čtyři póly, rozpadlo se devět kontinentů... oheň plál bez ustání, vody zuřily bez ustání.“
Obrovská vlna vzniklá dopadem úlomků třikrát obeplula Zemi, což vedlo k zániku Antlaně i dalších ostrovů. Zesílená sopečná činnost znečistila atmosféru, což bylo jednou z příčin Velkého ochlazení a zalednění. Odtud pochází i slovo „fatalita“, „fatální konec“, a číslo 13 (počet dní oběhu Fatty kolem Midgardu) je od té doby považováno za nešťastné. Lidé se stěhovali na jih do teplejších oblastí, zatímco ledovec téměř zničil veškeré stopy osídlení v severních šířkách. Uplynulo mnoho staletí, než se atmosféra začala čistit a ledovce ustoupily k pólům.
Tato událost vrhla lidstvo zpět do „doby kamenné“.
Léto 7534 S.M.Z.CH. (od Stvoření světa ve Hvězdném chrámu)
Nejnovější a dnes používaný letopočet. „Stvořením světa“ se ve starých dobách rozuměl mírový akt mezi znepřátelenými národy. Tato mírová smlouva mezi Velkou Rasou (Slovansko-Árijci) a Velkým drakem (starými Číňany, tehdy zvanými Arimové) byla uzavřena v den podzimní rovnodennosti, v 1. den 1. sorokovníku Léta 5500 od Velkého ochlazení. Zvítězila Velká Rasa, což zachycuje i obraz bílého jezdce probodávajícího draka kopím – dodnes viditelný na erbu Moskvy, byť dnes vykládaný jako křesťanský svatý Jiří.
Máme mnoho souběžných kalendářních forem počítání. Podle nejnovější z nich nyní běží Léto 7534 od Stvoření světa ve Hvězdném chrámu (S.M.Z.CH.). To ale vůbec neznamená, že náš Svět byl stvořen před 7534 lety, jak se domnívali a dodnes domnívají křesťané, dokud toto letopočítání nezrušil Petr I. a nezavedl místo něj letopočet od narození Krista (n. l.).
Stvořením světa se v dávných dobách rozuměl uzavřený mírový akt mezi znepřátelenými národy. Tak vznikl náš nový bod počítání. Právě tato mírová smlouva mezi Velkou Rasou (Slovansko-Árijci) a Velkým drakem (dávnými Číňany neboli Arimy, jak se jim tehdy říkalo) byla uzavřena v den podzimní rovnodennosti, tedy 1. den 1. měsíce Léta 5500 od Velké Stuže (Velkého ochlazení – doby ledové). Zvítězila Velká Rasa, což se zachovalo v podobě obrazu: bílý jezdec na koni probodává kopím Draka (viz vyobrazení, znak Moskvy). Protože si však křesťané všechny úspěchy našich Předků přivlastnili, vykládá se dnes tento obraz jako křesťanský velkomučedník svatý Jiří přemáhající draka, jenž pustošil země pohanského krále. Podle pověsti měl být losem vybrán k obětování draku královu dceru, avšak objevil se Jiří na koni a kopím draka probodl, čímž princeznu zachránil před smrtí. Toto „zjevení svatého“ napomohlo obrácení místních obyvatel na křesťanství. Legenda se často vykládá obrazně: princezna symbolizuje církev a drak pohanství. Jak jste ale pochopili, tento Jiří s dávnou událostí nemá vůbec nic společného – jde jen o to, že si křesťané dávný obraz přivlastnili pro vlastní účely.
Hanumán (Asur, tedy kníže Rasénie), vládnoucí v Bělovodí, a Ariman (vládce Arimie, tedy dávné Číny) „stvořili svět“, tedy uzavřeli mírovou smlouvu mezi Velkou Rasou a Velkým drakem, na jejímž základě poražení Arimové postavili zeď (se střílnami směřujícími k sobě!) na vyznačení hranice Rasénie. Tuto zeď nazvali Kij-Taj, což ve staroslověnštině znamená: Kij – plot, ohrada; Taj – dovršení vrcholu, veliký – tedy „dovršující, ohraničující velký plot (zeď)“. Slovem „Číňan“ (Kitaj) se tedy v dávných dobách označoval vysoký plot nebo hradební zeď. Například čtvrť Kitaj-gorod v Moskvě dostala jméno podle vysoké zdi, která ji obklopovala, a vůbec ne podle Číňanů.
Od té veliké události začalo naše Předky nové počítání Lét. Na její památku Předkové sepsali Az-Vestu (první zvěst), zvanou také Avesta, na 12 000 volích kůžích. Avesta, jeden z příkladů dávných slovanských knih psaných jak na pergamenu, tak na zlatě, byla zničena na příkaz Alexandra Makedonského, jenž byl sice původem Slovan, ale nacházel se pod duchovním vlivem Žida Aristotela. Světu se později stala známou déle dochovaná, avšak zkreslená verze Avesty – Zend-Avesta, kterou pozměnil Zarathuštra, jenž do ní přidal vlastní komentáře a úpravy.
Kalendář v lidových tradicích
- Velká tryzna (vzpomínka na zesnulého příbuzného) se koná po týdnu (9 dnech) a po měsíci (40 dnech).
- Matka nosí dítě v těle sedm měsíců a poté je čtyřicet sorokovníků (čtyřicet měsíců) kojí.
- Po narození prvního dítěte a uplynutí čtyřiceti sorokovníků nastává u žen období duchovního zrání – žena se stává „vědoucí matkou“, věd'mou (dnešní význam slova je jiný).
- 369 týdnů po narození začíná období duchovního vzdělávání – v devíti letech dochází k prvnímu velkému seznámení se starobylou moudrostí bohů a předků.
- Ve 12 letech (108 měsíců) nastává zletilost – obřad plnoletosti a dání jména; chlapci se dále učí rodovým řemeslům a bojovému umění.
- Po dalších 108 měsících, ve 24 letech, člověk skrze posvátný oheň poznává pravý smysl svého rodu a významu rodového jména.
- Ve 33 letech nastává čas duchovního zdokonalování, ve 41 letech (369 měsíců) epocha duchovního osvícení.
- Dívka se mohla vdát až po 16 letech (144 měsících = jeden celý Kruholet) – do té doby se učila vést domácnost, péči o děti a rukodělným pracím.
Část 2
Koljady dar Slovansko-árijský kalendář (véd(ic)ký)
Naše letopočet není spojen ani se Sluncem, ani se Zeměmi, ani s Lunami, ani s Hvězdami, ale je spojen se Zákony Jediného Tvůrce. Neboť Slunce, hvězdy, Země i Luny svůj běh zrychlují i zpomalují, avšak Zákony Jediného Tvůrce jsou NEZVRATNÉ a nad jejich dodržováním bdí Číslobog, strážce Řek Času.
Původ slova „kalendář“
Říká se nám, že slovo kalendář pochází z latinského calendarium, což doslova znamená „zápis půjček“, „dlužní kniha“. Ve starém Římě totiž dlužníci spláceli dluhy a úroky v prvních dnech měsíce, tedy v den kalend (z lat. calendae – název prvního dne měsíce u starých Římanů). Řekové kalendy neměli, a proto se o neplatičích v Římě ironicky říkalo, že dluh vrátí „o řeckých kalendách“, tedy nikdy. Toto rčení zdomácnělo v mnoha jazycích světa.
Vrátíme-li se k latině, zjistíme, že „dluh“ je latinsky debitum, „kniha“ – liber, „zápis“ – nota. Slovo calendarium tedy s dluhy a soudy ve skutečnosti nemá nic společného. Snad si ho Římané vypůjčili od nás? Slovansko-árijský kalendář se nazývá „Koljady Dar“ – doslova „dar Koljady“. Slovo „kalendář“ by tak mohlo pocházet ze srůstu Koljady Dar. Jiný název kalendáře je Kruholet Čísloboga.
Kdo kalendář dodnes používá
Starobylý Daárijský Kruholet Čísloboga (DKČ) dnes používají pravoslavní Slované (nezaměňovat s křesťany) – staroověrci-Inglingové a Irský řád druidů. DKČ sahá do dob, kdy naši předkové žili na severním kontinentu zvaném Daárie (Hyperborea, Arktida). Kalendář má runovou podobu zápisu – názvy sorokovníků (měsíců), čísel, dnů týdne i jednotlivých Lét se zapisovaly runami, tajnými znaky pro předání velkého množství informací.
Slovo „Léto“ (u nás dodnes „kolik je ti let“, „letopis“, „letopočet“) označuje oběh naší Země kolem Jarila-Slunce; slovo „rok“ se v tomto smyslu objevilo až za Petra I. „Rok“ přitom v původním jazyce označuje spíše strukturní úsek 144letého cyklu (1. až 144. rok v Kruhu života).
Základ kalendáře a precese
Kalendář je založen na starobylé šestnáctkové (16) číselné soustavě. 16 Lét tvoří Kruholet, který prochází 9 živly a vytváří Kruh života o 144 letech. Navzdory neobvyklosti je tento systém jedním z nejpřesnějších a nejpohodlnějších ze všech dosud používaných kalendářů – za posledních několik desítek tisíc let se neposunul ani o jediný den, protože se neopírá o pozorování, ale o model vesmíru a galaktickou orientaci Země.
Midgard-Země obíhá kolem Jarila-Slunce a otáčí se kolem osy, jež se zároveň pomalu stáčí po kruhovém kuželu (severní pól tak v prostoru opisuje elipsu). Úhel mezi osou a povrchem kužele činí přibližně 23°. Tomuto jevu se vědecky říká precese, naši předkové mu říkali Sutky Svarogovy. Díky ní trvá jeden viditelný oběh hvězdné oblohy všemi 16 Čertogy (souhvězdími) 25 920 let – astronomové dnes udávají délku precese 25 729 let (platónský rok), astrologové 25 920 let s tím, že jedna astrologická éra = 1/12 cyklu = 2 160 let. Před dávným kataklyzmatem prý precese neexistovala a osa mířila přímo do středu naší galaxie.
Ilustrace: erb / znak Zvězdy Inglie
Nahraďte vlastním obrázkem
Svarogův kruh a 16 Čertogů
Jarilo-Slunce vstupuje do Čertogu „ohnivé Naběračky“ zvaného Zimun. Čertog je soustava svítidel (Sluncí a Hvězd) obíhajících kolem středu, kde se nachází objekt, jejž astronomové nazývají neutronovou hvězdou (objevena 2004, katalogově 1RXS J141256.0+792204). Na erbu Bělovodí je vidět umístění Jarila v Čertogu Zimun, zobrazeného jako Hvězda Inglie obklopená šestnácti Čertogy, jimiž Jarilo v průběhu jednoho Léta prochází v opačném směru než při běžném ročním cyklu:
| # | Čertog | Data |
|---|
Data jsou uvedena ve starých sorokovnících (viz níže). Amulet ke každému Čertogu byl v originále vyobrazen jako runa vepsaná do Hvězdy Inglie.
Sorokovníky, dny a hodiny – slovanské míry času
Každé Léto má 9 sorokovníků (měsíců) a tři přírodní období – Podzim, Zimu a Jaro (po třech sorokovnících na období). Prosté Léto = 365 dnů (liché sorokovníky po 41 dnech, sudé po 40: 5×41+4×40=365). Posvátné Léto = 369 dnů (všech 9 sorokovníků po 41 dnech). Místo dnešních měsíců se dříve počítalo „na čtyřicítky“ – odtud i dodnes používané „čtyřicátiny“ (upomínková modlitba 40. den po úmrtí).
| # | Sorokovník | Význam názvu |
|---|
Týden (neděle) měl 9 dnů. Všechny liché sorokovníky roku začínají stejným dnem v týdnu, sudé jiným – proto kalendářík vystačil s pouhými dvěma tabulkami namísto dnešních dvanácti:
| # | Den týdne | Typ dne | Ochránce (planeta) | Etymologie čísla |
|---|
Sutky (slovanský „den“) = 16 hodin a začínají v 18 gregoriánských hodin v zimě / 19 hodin v létě – v tuto denní dobu totiž před 1,5 miliardami Lét naši předkové přistáli na Midgard-Zemi. Odtud rčení „od večera do večera“, „ráno je moudřejší večera“ apod. Hodina se rovná 1,5 gregoriánské hodině a má vlastní jméno:
| Hodina | Název | Význam | Zimní čas | Letní čas | Fáze |
|---|
Dále: hodina = 144 částí (1 část ≈ 37,56 s), část = 1 296 dílů (1 díl ≈ 37,56 ms), díl = 72 mgnovení, mgnovení = 760 migů, mig = 160 sigů (odtud slovo „sihnout“ – přemístit se nesmírně rychle).
Kalkulačka: převod hodiny, minuty a sekundy
1 slovanská hodina = 144 částí = 1,5 moderní hodiny.
Štít Čísloboga
Ilustrace: rytina Svarogova kruhu (Štít Čísloboga)
Nahraďte vlastním obrázkem
Na vnějším kruhu rytiny jsou ochránci Čertogů. Druhý kruh od kraje zobrazuje Denní kruh o 16 hodinách (po 4 na Večer, Noc, Ráno a Den) – každá hodina má vlastní jméno a runové zobrazení. Další kruh nese runy 16 nebeských Čertogů, spjaté s postavením hvězd a přírodními živly – proto se často objevují na amuletech, nádobí i domácím nářadí.
Následující kruh, Kruh živlů, zobrazuje 9 živlů, jimiž prochází běh času: 1. Země, 2. Hvězda, 3. Oheň, 4. Slunce, 5. Dřevo, 6. Nebe (Svaga), 7. Oceán, 8. Luna, 9. Bůh. Každé Léto je s některým z těchto živlů spjato, a znalost živlové charakteristiky napovídá, co od daného Léta očekávat. Dále následuje Týdenní kruh, určující pořadové číslo dne a jeho ochránce. Uprostřed je strukturní znázornění člověka – 9 bodů odpovídá 9 hlavním energetickým centrům (čakrám).
Kalendářní systémy Evropy
Různé národy Evropy počítaly dny odlišně. Keltové a Skandinávci měli původně 9měsíční kalendář, později nahrazený 24měsíčním – souviselo to s proměnlivým klimatem a přechodem na runové písmo (Futhark), kde měl každý měsíc vlastní runu a proměnlivou délku (14, 15, 16 dnů, cyklicky). Toto střídání odpovídalo fázím Luny (29,5 dne) – první čtyři měsíce (14+15+16+14=59 dní) odpovídaly dvěma úplným lunárním měsícům. Rok runového kalendáře měl 360 dní; navíc existovala 25. „prázdná“ runa (runa Ódinova), díky níž se každý třetí rok vkládal doplňkový 25. měsíc – obdoba dnešního přestupného roku. Na jihu Evropy, na území dnešní Itálie, žili Raséni (Etruskové, Tyrrhénové), kteří rovněž užívali 9měsíční kalendář; přistěhovalí Latinové a Sabinové si přinesli vlastní systémy (později i řecké „olympijské cykly“ či římské „kalendy od založení Říma“).
Juliánský kalendář
Ona pestrost kalendářních soustav komplikovala určování „velkých tržních dní“, a proto v roce 45 př. n. l. zavedl císař Julius Caesar (podle vzoru egyptského kněžského kalendáře) novou soustavu závaznou pro celou Římskou říši – dnešní juliánský kalendář. Křesťanští misionáři, kteří později „osvěcovali“ evropské pohany, měli s odlišnými místními kalendáři značné potíže při určování svátků a půstů. Řešení bylo jediné: starý kalendář zakázat a zavést juliánský.
Totéž se odehrálo při christianizaci Rusi – zavedený juliánský kalendář lid nepřijal, protože nechápal, k čemu je mu cizí kalendář s latinskými číslovanými měsíci (o tři více než obvykle) a začátkem na jaře místo dne podzimní rovnodennosti. Křesťané tedy vymysleli slovanská jména pro juliánské měsíce (na Ukrajině dodnes: Березень, Квітень, Травень…), a teprve tak se cizí kalendář podařilo prosadit. Starý slovansko-árijský kalendář přesto nezanikl – souběžně se užívaly oba, nový pro církevní svátky, starý pro zemědělský a běžný život. Například 1. březen 1005 n. l. připadal podle slovansko-árijského kalendáře na Léto 6513 od S.M.Z.CH., podle křesťanského na Léto 6512 od S.M. – rozdíl 5508, resp. 5507 let. Aby se soulad obnovil, nechal roku 6856 (1348 n. l.) car Ivan III. ustanovit Novoletí nového kalendáře na 1. březen při zachování starého slovanského letopočtu; postupně se křesťanská církev přizpůsobovala i lidovým svátkům (den boha Velese → den sv. Vlasia, Masopust-Maréna → Masopust, den boha Kupaly → Jan Křtitel/Kupala, Trojhlav Svaroga-Peruna-Svantovíta → Trojice, Nejvyšší den Peruna → den Eliáše Proroka…). Nejvíc ale úřady trápilo, že lid slavil dvě Novoletí – křesťanské 1. března a slovanské o podzimní rovnodennosti. Ani přísné zákazy věc nezměnily, docházelo dokonce k nepokojům a car Ivan III. musel nakonec staré kalendáři i staré víře přiznat oficiální postavení – na Rusi tak vzniklo tzv. dvojvěří se dvěma souběžnými kalendáři. Při blížícím se Létě 7000 (1492 n. l.) navíc mezi křesťany sílila apokalyptická nálada (očekávaný „konec světa“); když termíny minuly, moskevský církevní sněm v září Léta 7000 potvrdil nový velikonoční kalendář (paschálii) a přenesl začátek roku z 1. března na 1. září – toto uspořádání platí v církvi dodnes.
Gregoriánský kalendář
V Létě 7090 (1582 n. l.) zavedla katolická církev z nařízení papeže Řehoře XIII. nový, po něm pojmenovaný kalendář – datování se od té chvíle počítalo od narození Krista, nikoli od Stvoření světa. Důvodem bylo, že juliánský rok je oproti přírodnímu roku mírně delší a za 128 let se tak nabíral jeden den navíc; při zavedení gregoriánského kalendáře už rozdíl činil 10 dní. Ne všechny evropské země přešly na nový styl ihned – v Rusku se tak stalo definitivně až v únoru 1918. Ani gregoriánský kalendář není zcela přesný (odchylka jeden den za 3 300 let, nepravidelné „skoky“), přesto ho dnes používá naprostá většina států.
Roky místo Léta
Ilustrace: dobová kronika (letopis)
Nahraďte vlastním obrázkem
Odedávna se u nás nepočítala „roka“, ale Léta – staré kroniky se nenazývaly „rokopisy“, ale letopisy, psali je letopisci; dodnes se ptáme „kolik je ti let“, existuje slovo letopočet, nikoli „rokopočet“. V Létě 7208 od S.M.Z.CH. car-reformátor Petr I. přenesl Novoletí – výnosem z 20. prosince nařídil blahopřát si od 1. ledna „s novým Got-em“ a zavedl cizí juliánský kalendář: po 31. prosinci 7208 od S.M. nastal rovnou 1. leden 1700 od narození Krista. (Do 18. století se v Moskevském státě používalo počítání „od stvoření světa“ zavedené v 6. století v Byzanci, se stejným rokem 5508 př. n. l. – zjevně přejaté z naší starší kalendářní formy.) Cizí „Got“ (germánsky „Bůh“) znělo podobně jako naše slovo „rok“ (souvisí s „počkat“, odtud „počkej“ apod.), a tak se snadno „Got“ proměnil v „rok“.
Carským výnosem bylo mj. nařízeno zdobit dvory jedlovými a jalovcovými větvemi, po sedm dní pořádat ohňostroje a salvy z děl i mušket a všem – bohatým i chudým – blahopřát si navzájem k novému roku a novému století. Podle Petrova výnosu se navíc mělo v Moskvě postavit několik věžních hodin „podle holandského vzoru, od 1 do 12 hodin“. (Podle židovského zvyku se totiž osmý den po narození chlapce koná obřízka – narození Ježíše plus osm dní dává právě 1. leden, odtud dvorský pozdrav „s novým [obřezaným] Bohem“.) Data se odedávna zapisovala hlaholicí či azbukou – dokladem, že písmo u nás existovalo dávno před příchodem soluňských věrozvěstů Cyrila a Metoděje; ostatně i carevna Kateřina II. prohlásila, že „Slované měli svá písmena mnoho tisíc let před narozením Kristovým“.
V Létě 7262 (1754 n. l.) rozhodla rada starších v Bělovodí o souběžném používání obou letopočtů, „aby se slovanům staré pravoslavné víry vyhnuly perzekuce ze strany carských úředníků i byzantské církve“. Posvátný Daárijský Kruholet Čísloboga se od té doby užívá k bohoslužbám, svátkům a půstům, zatímco Petrem zavedený juliánský kalendář sloužil světskému životu poddaných v celé Ruské říši.
Část 3
Předurčení
Co kalendář prozrazuje o vás osobně – výpočet vlastního Léta a Čertogu, charakteristika 144 pozic Kruhu života a nástroje pro odhad povahy a osudu podle data narození.
Pro žrece a starší rodu.
Detailní výpočty, tabulku Kruhu života a kalkulačky teprve připravujeme pro veřejnost. Máte-li přístup, přihlaste se níže.
Přihlásit sePoznámky
- Ъ (Er) – zní jako krátké „o“, obrazný význam „stvoření“ (probíhající děj).
- Ѣ (Jať) – zní jako „ije“, obrazný význam „vpravdě jest“.
Zdroje
- Chrenov L. S., Golub I. J.: Vremja i kalendar. Moskva, Nauka 1989, s. 85–87.
- „Slovansko-árijské Védy“, kniha 2 (Kniha Světla), příloha 3: Daárijský Kruholet Čísloboga.
- mid-gard.info
- vo-lad-i-mir.narod.ru
- old-church.ru/forum
- slavianin.ru
Tvoje otázka
Napiš.